Před 10 lety jsem začal studovat filozofii buddhismu a meditace všímavosti, v roce 2019 dějiny indických náboženství na FF UK, a o rok později jsem prošel čtyřměsíční denní praxí Hatha jógy v Indii, která mne přivedla k plné koncentraci na plynulost vlastního dechu. Zajímala mne tantrická dechová praxe a kořeny hinduismu. Na cestách do jižní Indie jsem získal požehnání mistra Kriya jógy, kterého si dodnes vážím. Po návratu z nejdelší cesty jsem dva roky pořádal workshopy. Dnes se více věnuji zpěvu folkových a medicínských písní i dalším nativním kulturním tradicím. Koncentrace pozornosti na dech mi pomáhá každý den, rád vzpomínám na ty léta, kdy jsem zažíval jen volnost ducha a žil opravdu z nuly.
Učím se žít svobodným (ale zodpovědným) způsobem života a hledám přirozené vzorce myšlení, které se v určitých aspektech podobají způsobům našich předků. Dříve jsem se každý den snažil naučit něco nového. Dnes se snažím každý den odnaučit něco, co není v souladu s hlasem mého srdce.
Ve volném čase se věnuji divadelně básnickým vystoupením. V letech 2015-2020 jsem napsal 30 básní, které sdílím pouze osobní formou na setkáních a festivalech.
Poezie lesní moudrosti
Jsou vodopády slov psané v kontemplaci duše na samotě, uprostřed hor a lesů…
V červenci 2015 jsem se poprvé vydal na cestu. Hledal jsem nový způsob života. Po Jiráskově gymnáziu jsem měl v úmyslu najít si dobře placenou práci v oboru bioinformatika nebo umělá inteligence. V hlavním městě jsem studoval čtyři roky Matematicko-fyzikální a Přírodovědeckou fakultu Karlovy Univerzity, ale spokojený jsem nebyl. Opakovaně jsem se vracel ke svému batohu a kdykoli jsem měl chvíle volna, vyhoupnul jsem těžkou krosnu na záda a vydal se do neznámých krajin – do Indie, Andalusie nebo Maroka – psal jsem básně a věnoval se hudbě. V Indii jsem strávil rok a půl. Cestoval jsem s minimem peněz a nebylo to jednoduchý, spal jsem pod širákem a u místních lidí, každý den jsem cvičil jógu a svou pozornost zaměřoval na plynulost vlastního dechu. Postupně jsem přicházel na to, že mnohem více než programovat mě baví umělecky se vyjadřovat, pečovat o krajinu a iniciovat komunitní projekty. V letech 2017-2021 jsem uspořádal 100 cestovatelských projekcí, neboť jsem měl potřebu podělit se o své prožitky z cest k sobě i daleko, často jsem vyprávěl o hledání autenticity v moderním světě.
Na základě svých prožitků jsem napsal román Hledání střední cesty, jehož děj se odehrává v Praze, v Himálaji, ve Španělsku i na evropském setkání hnutí the Rainbow Family of the Living Light. Díky setkáním Rainbow jsem pochopil, že se dá žít jinak. A dokonce, že se dá žít tak, jak opravdu chci, a dělat to, v co skutečně věřím.
Dnes se zabývám primárně mezilidskými vztahy. Vztahy mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a přírodou. Stále se snažím žít skromně. Učím se mluvit přímě, říct na rovinu, co si myslím a vnímám. Neříkám o sobě, že patřím do nějaké škatulky, ale rozhodně se inspiruji tradiční folkovou kulturou různých národů, skautingem a odkazem E.T. Setona, spisovatelským hnutím beat generation, léčitelstvím amazonských kmenů a lakotskou tradicí i světovými ekokomunitami jako např. Sadhana Forest (Indie) nebo Zaježová (Slovensko).
Hledám rovnováhu, učím se žít soběstačně, střídmě a pravdivě.
Na cestě jsem strávil už neuvěřitelných čtyřicet čtyři dní, poslední dva týdny sám, a přeci jen vždy s někým. Zbývalo mi devět dní, abych se dostal do Dillí.
Přišlo mi to stejné, jako když se trosečník vydává na otevřený oceán. Vždyť sotva dosáhl ostrova, na kterém pociťuje bezpečí, a už znovu napíná plachty a vydává se s větrem. A nikdy ne proti němu. Nechává se unášet jako plachetnice a uvažuje, kam ho vítr asi zavane dnes.
Na otevřeném oceánu sice není bezpečno, ale čeká tam dobrodružství. A život začíná tam, kde končí hranice komfortu. Komfort je sice nutnou součástí života. Ale v komfortu lze těžko najít spokojenost na delší dobu. Spokojenost se totiž ukrývá tam, kde nejsou hranice.
Každý ostrov mi přinášel uspokojení jenom po určitou dobu. Dokud jsem ho neprozkoumal celý. Trosečník se potom musel vydat dál. A to jsem věděl moc dobře. K tomu, abych mohl opustit svůj ostrov hladce a bezpečně, potřeboval jsem zkušenost. A tu jsem mohl získat jedině na otevřeném oceánu. Po maturitě jsem svůj první ostrov opouštěl bez zkušeností. Malé krůčky mě v měřítku času přivedly k velikým objevům…
V rámci programů pro veřejnost nabízím:
Cestovatelská promítání
Diskuze / Lekce Hatha jógy
Cestovatelské pondělky, Univerzita Palackého 10/2021
Společná zpívání folkových a indiánských písní pro děti i dospělé
Centrum Kmen, Brno 01/2024 (c) Petr Pospíchal
Hatha jóga po návratu z Indie 12/2020 (c) Chiara Sopira
Dětský indiánský tábor – Po stopách bizona 08/2024
V letech 2018-2023 jsem psal rozhovory, eseje a články pro Sedmou Generaci, Dingir, Tvůrčí život a další časopisy. Jeden z článků, který jsem sdílel v nedávné době, je o indiánské tradici Vision Questu.
O Vision Questu
Před jedenácti lety jsem začal pozvolna praktikovat půsty na ovocných šťávách. Od roku 2021 jsem začal pravidelně procházet obřady potní chýše. S půstem jsem začal nejdříve po jednom dni, s časem dny přibývaly… dostal jsem se zatím na 3 dny půstu na vodě. V posledním roce jsem strávil dohromady 20 dní na půstu s vodou. Postění mi pomáhá léčit přecitlivělost, astma, alergické reakce i zahlenění.
Vision Quest ale znamená mnohem více než čtyři dny suchého půstu, pro mne byl zkouškou dospělosti a hlubokým propojením s přírodou a vlastním dechem. Ono, když člověk sedí čtyři dny v lese na jednom vyhrazeném místě (mezi 405 tabákovými váčky), v podstatě mu nezbyde, než se skutečně ponořit do hlubin přítomnosti a všechny strachy od-pustit. Je to cesta… Málokdy před sebou vidím obřady vision questů, potních chýší nebo přírodních svátků jako nějaké „životní mezníky“. Je to cesta, na které buď jsem nebo nejsem.
Během Vision Questu v táboře zůstávají pomocníci, a tentokrát byly počty hledačů a pomocníků stejné. Pomocníci jedí, pijí a modlí se za lidi v lese. Kdykoli, když se mi v lese dostavily pocity žízně nebo hladu, pomyslel jsem na hřejivou podporu kruhu, a dopřál si pocit toho, že mám všeho dostatek. Poslední dva dny jsem většinu času jen ležel a soustředil se na dech a vize, které přicházely společně s dehydratací.
Vision Quest je aktem sebelásky. Těžko představitelné na první pohled. Jakmile dosáhnete hranici smrti, začnete si vážit života. Po návratu se vám možná už nebude chtít přejídat, kouřit, nebo jiným způsobem ničit své tělo. Možná si odřeknete dortík po obědě nebo zpomalíte používání jakékoli návykové látky. U sebelásky začíná život, který není sebestředný. Pokud dokážeme dát dost lásky sobě, můžeme dávat i druhým. Po návratu z lesa si přeji zapracovat na oblastech, se kterými mám potíže. Více času trávit odpočinkem, sám se sebou nebo „jen tak být“, dát méně prostoru práci a více klidu. Vzhůru do toho… A samozřejmě si lépe nastavovat hranice a prohlubovat lásku, pokoru, přijímat, akceptovat chování druhých, ikdyž se mnou třeba nemusí být plně v souladu.